Souvislé dějiny se na našem území začínají psát od počátku 30. let 6. století. První seskupení Slovanů dokládá existence Sámovy říše v polovině 7. století a následně pak vznik Velkomoravské říše. Důležitým mezníkem v celkovém vývoji slovanských území byl příchod kněží - učitelů víry, bratrů Cyrila a Metoděje na přelomu let 863 - 864 na území Velkomoravské říše. Od tohoto období je jazyk bible i bohoslužeb tzv. staroslověnština Slovanům srozumitelná. Velkomoravská říše se rozpadá a zaniká na počátku 90. let 10. století a na jejich troskách vzniká první forma Českého státu.
První, historicky doložený vévoda Čechů Bořivoj, vládne mezi lety 874 – 891. Kníže Bořivoj z rodu Přemyslovců, pokřtěn arcibiskupem Metodějem v 80. letech 9. století, přispěl k výraznému rozšíření křesťanství v Čechách. Za jeho vlády se zakládají první církevní stavby na území tehdejších Čech. První křesťanský kostel vznikl v Levém Hradci (nynější Roztoky u Prahy), odkud Bořivoj I. v té době vládl. Později nechal v místě pohanského obětiště nad Vltavou vystavět malý kostelík zasvěcený Panně Marii. Na těchto místech začalo, za vlády Spytihněva I. syna Bořivoje I., vznikat hradiště, později knížecí palác. Tímto vlastně započalo budování Pražského hradu, odkud Spytihněv I. vládl. Po jeho smrti se ujal vlády jeho mladší bratr Vratislav I., který měl syny Václava a Boleslava. Po Vratislavově smrti (r. 921) byla vláda svěřena jeho ženě Drahomíře až do doby dovršení Václavovy dospělosti. Václav převzal správu země po své matce okolo roku 924. Ve 2. polovině 20. let 10. století založil kníže Václav na Pražském hradě Chrám sv. Víta a získal pro něj od sasského krále Jindřicha ostatky sasského národního patrona sv. Víta. Mezi Václavem a jeho bratrem Boleslavem však docházelo k častým rozporům, které vyvrcholily pravděpodobně 28. září roku 935 zavražděním knížete Václava, které údajně zosnoval Boleslav, který po něm zasedl na pražský knížecí trůn. Ve druhé polovině 11. století byl Václav prohlášen za svatého a tímto se stal neodmyslitelně patronem českého národa.
Kníže Boleslav, bratr Václava, se nesporně podílel na upevnění počínající české státnosti a jeho přičiněním vzniklo v Praze biskupství, do jehož čela usedl v roce 982 později kanonizovaný, Vojtěch z rodu Slavníkovců – zakladatel Břevnovského kláštera (r. 993). Ten usiloval o nápravu vztahu církve a společnosti a zasloužil se mimořádně o pokřesťanštění naší části střední Evropy, jmenovitě pak našich sousedů Poláků a Maďarů. Vojtěch či jeho druhové křtili jejich budoucí krále.
Až do roku 1212 byla území osídlená Čechy pouhým knížectvím. V tomto roce obdržel kníže Přemysl Otakar I. od římského a sicilského krále Fridricha II. tzv. Zlatou bulu Sicilskou, která povyšovala České knížectví na království a zaručovala dědičnost trůnu.
Český stát tvoří po celou dobu jeho historie nejen Království české, ale i Markrabství moravské (uznáno na říšském sněmu v Řezně roku 1182). Přemyslovci vládli nepřetržitě až do roku 1306, kdy jejich vláda skončila zavražděním krále Václava III. v Olomouci.
Po smrti Václava III. vládla Přemyslovská dynastie pouze po přeslici. Na český trůn nastoupili Lucemburkové. Ti v zemi vládli až do roku 1436. Jednoznačně nejvýznamnějším panovníkem Lucemburské dynastie byl český král a římský císař Karel IV. Za jeho vlády zažívají Čechy největší rozkvět. Z Prahy se stává přední evropská metropole. Vzniká Pražské arcibiskupství, Svatováclavské korunovační klenoty a tradice Svatováclavská. Karel IV. zakládá Pražskou univerzitu, vzniká Pražské Nové město, buduje se mnoho dalších významných staveb, mezi které patří hrad Karlštejn, Karlův most aj. Po smrti Karla IV. usedá na trůn jeho syn Václav IV. Za jeho vlády země upadá do chaosu a propukají náboženské nepokoje, které vrcholí roku 1415 upálením kazatele Jana Husa, který vystupoval proti římské církvi a požadoval její reformu. Čechy a část střední Evropy jsou následně devastovány husitskými válkami.
V roce 1526 nastupují na český trůn Habsburkové (Ferdinand I.
Habsburský) a Čechy se stávají součástí habsburské monarchie. Za nejvýznamnějšího panovníka po roce
1526 je považován římský císař Rudolf II., který byl v roce 1575 korunován na krále českého a
později německého. Za jeho vlády Praha zažívá rozkvět a opět se z ní stává moderní evropská
metropole. Po jeho smrti (r. 1612) vypuká proti Habsburkům, pod vedením českých stavů, několik
povstání, která vrcholí 8. 11. 1620 jejich porážkou v bitvě na Bílé hoře. Tím se Evropa ocitá
na prahu třicetileté války. V Čechách propuká násilná rekatolizace, kterou ukončily až reformy
vydané Josefem II. v roce 1781.
Od počátku 19.
století začíná v českých zemích probíhat národní obrození. Díky národním
obrozencům jako byl František Palacký, Josef
Dobrovský, Josef Jungmann a Karel Havlíček
Borovský
se
začíná formovat moderní český jazyk.
Po pádu Rakousko-Uherské monarchie, který způsobila její porážka v první světové válce, vzniká 28. října 1918 Československá republika, jejímž prvním prezidentem byl zvolen Tomáš Garrigue Masaryk . Období mezi oběma světovými válkami (1918 - 1939) je nazýváno I. republikou. V této době se Československá republika řadí mezi hospodářsky nejvyspělejší země Evropy, a to především v oblasti strojírenství.
Existenci I. republiky ukončil v roce 1939, po uzavření Mnichovské dohody (9/1938), vpád nacistického Německa. Země byla rozdělena na Protektorát Čechy a Morava a Slovenský stát. Po porážce Německa a návratu exilové vlády z Londýna v čele s Edvardem Benešem byl stát v roce 1945 opět sjednocen.
Díky mocenskému uspořádání Evropy po druhé světové válce, připadlo území Československa do tzv. sféry sovětského vlivu, což nemalou měrou přispělo k tomu, že po únorovém puči v roce 1948 se vlády uchopili komunisté. V roce 1960 došlo ke změně názvu státu na „Československá socialistická republika“. V roce 1968 se část reformních komunistů pokusila o částečnou demokratizaci společnosti. Tyto snahy byly potlačeny v srpnu téhož roku vstupem vojsk Varšavské smlouvy. Po neúspěšném pokusu o demokratizaci začala v průběhu roku 1969 doba tzv. normalizace, která se dá charakterizovat jako doba, v níž byly pronásledovány státním aparátem všechny osoby a aktivity, které se neztotožnily se sovětskou okupací a následnou normalizací.
Počátkem 80. let 20. století začaly znovu intenzivněji narůstat demokratizační tendence i v ostatních zemích východní Evropy, v zemích tzv. východního socialistického bloku. V listopadu 1989 vyvrcholila situace v Československu tzv. „Sametovou revolucí“. Pod nátlakem veřejnosti komunisté ustoupili z vedení státu i od policejních zákroků proti obyvatelstvu a prezidentem byl 29. prosince 1989 zvolen federálním shromážděním Václav Havel , kandidát a představitel nového demokratického seskupení (Občanské forum), který dovedl tehdy Československou federativní republiku po více než 40 letech ke svobodným volbám v červnu 1990.
Dne 1. ledna 1993 došlo po vzájemné dohodě obou federací k rozdělení Československé federativní republiky na dva nezávislé samostatné státy, Českou a Slovenskou republiku. Česká republika se stala v roce 1999 členem NATO a v roce 2004 vstoupila do Evropské unie.
V současnosti je Česká republika moderní a demokratickou zemí s bohatým kulturním a historickým dědictvím.
